Jako vzpomínku na Pavla uveřejňujeme text z klubové ročenky, který o sobě napsal ke svým 60. narozeninám:
Protože jsem se bohužel neubránil času, v září roku 2021 přibyl na má bedra šestý křížek. A při této příležitosti jsem byl požádán, abych pro rubriku „Jubilanti s kulatým výročím“ něco málo o sobě napsal – což je patrně stejně jako pro každého z Vás i pro mne daleko nejmilejší námět. Protože jsem ale ukázněný, tak zadání pana prezidenta plním.
Narodil jsem se v Břeclavi, ve městě na samých hranicích s Rakouskem. Po celou dobu své pozemské pouti zde žiji, a pokud se nestane nic neočekáváného, rád bych na tom nic neměnil. Pravda, město samotné není žádným památkovým či architektonickým skvostem, ale úžasné je jeho okolí -mám rád zdejší kraj, podlužácký folklór, jemuž jsem se v mládí aktivně věnoval. Díky studiu a řadě aktivit, které jsem zde provozoval, mám tady spoustu známých a mezi nimi i několik přátel. Jsem zde zkrátka doma.
To, že celý život bydlím v Břeclavi, neznamená, že jsem z ní nevytáhl paty – především pracovní povinnosti mne zavedly do řady jiných lokalit. Pracoval jsem mnoho let například v Brně, Chrudimi, některým aktivitám jsem se věnoval i v Praze a profese při práci ve strojírenství mne zavedla i do většiny států západní Evropy.
Od roku 2004 dojíždím do Zlína, kam jsem byl nejprve angažován, abych aplikoval své poznatky z „normálně fungujícího světa firmy“ do státní správy. Když jsem postupem času stále více narážel na nezájem opravdu něco změnit, využil jsem v roce 2013 příležitost a začal pracovat v dresu Muzea jihovýchodní Moravy ve Zlíně, protože jsem tu práci považoval za smysluplnou výzvu. Jsem rád, že jsem se rozhodl dobře, protože je to skutečně velmi pestrá práce s řadou různorodých disciplín, přičemž daleko nejzajímavější na ní je možnost setkávat se a spolupracovat s úžasnými, naprosto neobyčejnými lidmi.
Co se týká mne samotného, mám dceru, dvě úžasná vnoučátka Miu a Maxe, kteří však žijí v Praze a tak je nevidím až tak často, jak bych si přál. Celý život jsem měl rád hlavně sport – zejména kolektivní sporty a ještě dodnes si chodíme „s chlapcama“ zahrát aspoň jednou týdně florbal. Baví mne i kultura (to mám povinné) – mám rád pěkné filmy, rád si přečtu dobrou knížku, ale to stále méně (oči vyhleděné od volantu a PC), rád si zajdu i do divadla či na koncert. Troufnu si o sobě říci, že i rád cestuju, ale přiznám se, že to není žádné dobrodružné cestování do neznámé divočiny, ale pouhé poznávání klidných civilizovaných částí světa.
Pavel Hrubec
